Ke komu ho nejlépe přirovnat? Těžko říci – snad k někomu mezi svatými milovníky zvířat Františkem z Assisi či Martinem de Porresa a doktorem Johnem Dolittlem, u nás známým jako doktor Bolíto, jehož anglický spisovatel Hugh Walpole obdaroval schopností rozumět zvířecí řeči. Bylo by bez něj nemyslitelné si vyškovský zookoutek, anebo správně Koutek živé přírody, vůbec představit. Vždy k němu jaksi patřil podobně jako jeho zvířecí obyvatelé. Rozuměl jim a oni rozuměli jemu. Byl mezi nimi šťastný. Zároveň byl ovšem nikoliv vyškovskou figurkou, ale nepřehlédnutelnou figurou, bez níž by společenský život Vyškova postrádal jeden ze svých nepostradatelných fundamentů. Kromě přítele zvířat ho znal snad každý – silné brýle a vlasy k stáru šedivé a tak trochu vlající po obou stranách horní bezvlasé části hlavy.

 

 Narodil se  v roce 1921 a i když ho pozdější životní osudy vodily po různých křivolakých uličkách,zvířata byla jeho živlem již od dětství. Sám to kdysi brněnskému novináři Ludvíku Rackovi líčil takto: ,,Já jsem měl vždycky rád zvířata, ono to bylo asi u nás v rodině. Pamatuji se, když maminka jela do Vídně, vždycky nějaké přivezla. A už tehdy jsem si řekl: safra, když Hagenbeck mohl udělat v Hamburku zoo, proč by ten Sokolíček nemohl udělat něco podobného ve Vyškově v malým?“ A dále pokračuje: ,,…můj soukromý ´zvěřinec´ se ve Vyškově utěšeně rozrůstal. Od rybiček a žab přes varana a krokodýla až ke lvovi a velbloudovi. Jo, velbloudovi! Nepřeřekl jsem se. To bylo totiž tak: Jednou projížděl Vyškovem cirkus a já se dověděl, že mají velblouda, který se narodil na štrece, v železničním vagóně. Protože měl rachitidu, chtěli ho utratit. Já však na řediteli to zvíře doslova vymodlil, dal ho do boudy na nářadí, patřící měšťance, paní učitelka byla také velká milovnice zvířat, děcka měla samozřejmě radost – a já taky. A což teprve, když se stalo nemožné a já ho vykurýroval! Ale abych se vrátil k našemu bytu. To si dovedete představit. Všechno rozkousané, nepořádek všude. Zvířata od sklepa až na půdu. Navíc v tom baráku bydlely tehdy ještě další tři rodiny, zahrada žádná, dvorek jako dlaň…“

  Přitom pro Zdeňka Sokolíčka mělo původně být určeno zcela jiné povolání. Před druhou světovou válkou začal studovat v Bratislavě na filmové škole obor kamera. Do toho však přišla ona nešťastná válka, vznik samostatné Slovenské republiky (ne zcela správně většinou nazývané Slovenský štát), a tak následoval návrat do Vyškova. Krátkou dobu se živil jako fotograf v ateliéru Josefa Krupičky.

Nechme nyní promluvit webové stránky databáze světových zoologických zahrad (www.wzd.cz): ,,Patrně klíčový přelom nastává v roce 1953, kdy se zakládá v Brně zoologická zahrada a Sokolíček stojí u jejího zrodu. Jako její zaměstnanec zde pracuje plných sedm let. Zvířata, která byla nemocná a potřebovala zvláštní péči, si vozil vlakem do vyškovského bytu.(…) Pak se zde vystřídali další pacienti jako například jelen, laň, po nábytku poletovaly sovy, zřídil si doma akvária a terária, z nichž často vylézali hadi všeho druhu, škrtiči i jedovatí. Choval bílé myši, pakobylky, jedovaté pavouky, želvy, čolky, mloky, psy a kočky různých plemen.“ Je možné , že právě z tohoto období se tradují různé historky, o nichž dnes již těžko zjistíme, do jaké míry jsou jakousi ,,vyškovskou latinou“ a do  jaké míry se zakládají na pravdě, i když nutno zdůraznit, že naturelu Zdeňka Sokolíčka by rozhodně odpovídaly.

Tak prý jednou převážel běžným autobusem ČSAD krajtu tím způsobem, že ji měl pod košilí, aby pro ni vytvořil ideální prostředí. Jaké bylo překvapení spolucestujících, zejména žen, když onomu brýlatému chlapíkovi najednou zpod košile vykoukla hadí hlava a po chvíli se objevila i další část dlouhého hadího těla! Nastalý ryk a jek musel Sokolíček tišit nejednoduchým vysvětlováním, že zvíře je přátelské a přítulné, což spolu s hadem vyděšeným spolucestujícím bryskně demonstroval.

A doma začínala druhá směna – krmení, čištění, léčení, mnohdy až do rána.

Počátkem šedesátých let Zdeněk Sokolíček z brněnské zoo odešel. Jako důvod uvedl kdysi pro noviny, že mu lékař zakázal každodenní dojíždění, ale jiné zdroje uvádějí, že se nepohodl s tehdejším vedením zoologické zahrady. Následující tři roky pracoval jako dělník ve vyškovském podniku Destila, ale nadále zůstal nejen vyhledávaným odborníkem a rádcem v otázkách zoologických, ale taktéž vyškovským nepromovaným ,,doktorem Bolítem“. Poskytoval azyl zatoulaným či nemocným psům a kočkám, zraněným srnám, liškám a dalším zvířatům. A v té době začal neúnavně přesvědčovat zdejší městské funkcionáře, aby mu bylo povoleno vybudovat na ploše 3 x 150 metrů v sousedství zámecké zahrady Koutek živé přírody. Sám později vzpomínal: ,,Jednoduché to nebylo, ostatně ani dnes to není lehké. Pletivo na klece jsme si pletli sami, denně sem docházeli zaměstnanci národního výboru, pomohla i armáda a Veřejná bezpečnost.

A pak následoval dlouhý příběh, který jsme sledovali v předchozích kapitolách a podkapitolách.

Příběh o nadšených malých i velkých návštěvnících, kteří byli okouzlováni rodinnou atmosférou zookoutku, jehož vedoucí nesedí v kanceláři, ale je neustále mezi ,,svými“ zvířaty. Tu mu ,,plandá“ na krku blavor nebo jiný plaz, tu se mazlí s jezevčicí Ťapinkou, perským kocourem Marečkem nebo samicí makaka Zuzankou. Tak ho znala vyškovská drobotina, ale i její mámy, tátové, babičky i dědečkové. Věhlas rostl, překračoval hranice města, okresu, kraje i státu. A následovala přátelství a setkávání s osobnostmi, které jsme si v dnešní ,,antičeštině“ zvykli nazývat celebritami, a jejich návštěvy u pána, který si tak skvěle rozumí se zvířaty.

  Sokolíčkův odchod do důchodu nemusel být ničím tragickým, kdyby zakladatel zookoutku byl hluchý a slepý a kdyby tak nebyl svědkem krize, ve které se poté zookoutek na několik dalších let ocitl a které jsme se již shora dotkli i my. Naštěstí se dočkal i návratu lepších časů po roce 1991. Zdeněk Sokolíček opustil tento svět v roce 1994; a jestli existuje život posmrtný, pak se v tom jeho opět ozývá vytí, kokrhání, mňoukání, chrochtání a další zvuky, které zněly Zdeňku Sokolíčkovi po celý život jako pravá rajská hudba. On je uprostřed těch zvuků znovu ve svém živlu, znovu laská Ťapinku nebo Marečka, znovu poplácává Čaromíra.

Máme jedno latinské rčení – nomen omen. Těžko hledat někoho, k němuž by se hodilo více než ke Zdeňku Sokolíčkovi. Jiné než ,,zvířecí“ příjmení tento člověk snad ani nemohl nosit…