Procházka po ZOO

Projdete-li prostorem vstupního areálu mezi pokladnami a prodejnou suvenýrů, naskytne se vám pohled na nejnovější část zoologické zahrady a zprava do leva uvidíte výběhy venkovních expozic Asie, Afriky a Jižní Ameriky. Nejdříve se tedy podíváme na skladbu zvířat v těchto geograficky rozdělených územích. Protože jsme zaměřeni na chov původních, ale i dnes využívaných domácích a hospodářských zvířat, nenabídneme vám prakticky žádné exotické druhy divoce žijících živočichů, které máte možnost vidět ve spoustě jiných ZOO, ale i tak může být setkání se zvířaty chovanými u nás zajímavé a někdy až překvapující.

Prohlídku začneme v Asii. Zdálo by se, že domácí zvířata se chovají po celém světě stejná, ale opak je pravdou. O tom se přesvědčíme hned na začátku cesty zoologickou zahradou ve Vyškově. V asijské expozici zahlédnete hnědě černého, mohutně osrstěného tura, pocházejícího z horských oblastí vnitřní Asie, jaka domácího (Bos mutus f. grunniens),který vznikl domestikací mnohem většího

divokého předka, obývajícího dříve oblasti Himálaje až do nadmořské výšky 6000 metrů. Jak byl domestikován asi před 3000 lety a je chován v Mongolsku, Tibetu, severovýchodní Číně, v pohoří Pamíru na území Indie a v Uzbekistánu, Kazachstánu a Kirkizii. Domácí formy jsou různě zbarvené, od červenohnědé, přes bílou až šedivou a můžeme v mnoha případech vidět i různě strakaté jedince. 

Další dominantou asijského výběhu jsou velbloudi dvouhrbí (Camelus bactrianus) Jsou příslušníky velbloudovitých přežvýkavých sudokopytníků, kteří pocházejí ze Severní Ameriky, kde vymřeli již začátkem čtvrtohor. Napřed ale pronikli předchůdci lam do Jižní Ameriky a předchůdci velbloudů do Asie, Afriky a jižní Evropy. Divoký velbloud dvouhrbý žije dnes již pouze ve dvou malých populacích, ale ochočený je naopak hojný,

i když mnohem méně než velbloud jednohrbý a je chován pouze v Afghánistánu,Turecku, Íránu, Číně, ve středoasijských republikách bývalého Sovětského svazu a v Mongolsku. Něco kolem tisíce kusů je také v poušti Gobi.
Zajímavostí je, že velbloud může přežít až osm dní bez potravy a 14 dní bez vody. Vyčerpaný velbloud je pak schopen vypít během deseti minut až 100 litrů vody. Voda se rychle vrací do dehydrovaných tkání a zesláblé zvíře ožívá doslova jako z vody. Traduje se že velbloudi nosí vodu v hrbech, ale to je dlouholetý omyl. Hrby jsou tvořeny tukovou tkání, kde je voda uložena prostřednictvím chemických vazeb. Nejtypičtějším znakem velbloudů je kromě jejich hrbů i chůze. Velbloudi jsou mimochodníci, co znamená, že při chůzi zvedají současně nohy na téže straně.
Zástupci malých přežvýkavců domácích zvířat Asie jsou v tomto výběhu ovce mongolské, kozy kašmírské a kozy angorské.
Předěl mezi asijským a africkým výběhem tvoří vodní příkop plný karasů stříbřitých (Carassius auratus) a kaprů nishikigoi (Cyprinus carpio). Karas stříbřitý je červeně zbarvený poddruh z východní Asie, je to známá „zlatá rybka“ z akvárií a zahradních bazénů. Kapr nishikigoi vznikl selektivním šlechtěním a jeho barevné linie „KOI“ jsou v Japonsku chovány již od 18. století. Do dneška je definováno přes 100 barevných typů. Do ČR byl poprvé dovezen až v roce 1978.
Africký výběh obývají velbloudi jednohrbí, vahumský skot watussi, kozy i ovce kamerunské a nechybí ani pštrosi dvouprstí.
Velbloud jednohrbý (Camelus dromedarius) byl domestikován nejpozději ve 3. tisíciletí př.n.l. a je rozšířen především v oblasti Předního východu, po celém Arabském poloostrově a v severní Africe. Kromě domácích velbloudů existuje také zdivočelá forma žijící v Austrálii, kam byl dromedár zavlečen coby soumar v 19. století na stavbu železnice a telegrafického vedení. Po mechanizačním pokroku v dopravě ztratil svůj význam a byl vypuštěn do volné přírody, kde dnes žije v 15 až 20 tisíci kusech. V Asii je útočištěm posledních několika stovek volně žijících velbloudů jednohrbých Jižní Arábie.
K životu v poušti je velmi dobře vybaven nejenom svými tukovými hrby, ale také proto, že jeho oči chrání proti písku dvě řady dlouhých řas a nozdry dovede v rozvířeném písku uzavřít tak, že se mu do nich žádný nedostane. Prsty končetin velbloudů jsou roztažitelné a leží na měkkých polštářích a dobře se tak rozloží váha zvířete na sypkém pouštním podkladu. Dalším typickým znakem velbloudů mimo hrbu je způsob jejich chůze, jsou mimochodníci, co znamená, že při chůzi zvedají současně obě nohy na téže straně těla.

Vahumský skot-watussi je jedním z mnoha plemen zebu chovaných na africkém kontinentu, žijících ve stepích východní Afriky v okolí Viktoriina jezera a jezera Tanganika. Tento skot středního tělesného rámce se silnými, mohutnými rohy dlouhými i přes jeden metr, jehož krávy dosahují váhy kolem 400 kg a býci až 800 kg je v základní barvě červenohnědý až tmavohnědý, ale vyskytuje se také ve flekaté formě, kde je základní barva bílá.

Tento skot domorodci chovají jako zdroj masa, mléka, krve a kůže.Krev je získávána, aniž by byla zvířata zabíjena a je důležitým zdrojem živočišné bílkoviny ve výživě původních obyvatel Massajů. Vahumský skot watussi se stal mezi domorodými obyvateli místním platidlem a tak počet chovaných zvířat ukazuje také na bohatství a moc majitele. 

Koza domácí kamerunská (Capra aegagrus f. hircus) je starobylé plemeno pocházející ze západoafrické zakrslé kozy a je běžným domácím zvířetem na území Afriky od obratníku Raka po obratník Kozoroha. Je nenáročná a velmi odolná vůči nákazám, obratně šplhá po skalách a nízkých dřevinách, kde hledá potravu. Spásá skrovný rostlinný porost, na kterém se již neuživí zvířata závislá na trávě, ale kozy využívají i akácie a trnité rostlinstvo.

Kopýtky, ale narušují půdní podklad a způsobují tím erozi půdy a rozšiřování pouště. Jedná se o temperamentní plemeno drobnějších koz, většinou černě zbarvených, mnohdy s bílými znaky. Koza kamerunská je chována africkými domorodci pro maso a kvalitní kůži.
Ovce domácí kamerunská (Ovis ammon f. aries) je primitivní forma ovce domácí pocházející z horských oblastí střední Afriky, postrádající typické ovčí rouno. Byla domestikována, tak jako všech na 600 existujících plemen na světě, v Asii před více jak 9 tis. až 11 tis. lety. Je výborně adaptována na polodivoký pastevecký odchov s chudou pastvou a zachovalým reflexem před šelmami Tyto ovce se nestříhají, mají hrubou, krátkou srst, o kterou není nutné se starat, její zbarvení existuje v mnoha podobách, od bílé po tmavě hnědou až černou. Jsou dobře přizpůsobené i na zimní podmínky mírného pásma. Berani se podobají muflonům a v zimě mají na krku až po lopatky výraznou hřívu. Lidem slouží jako zdroj mléka, masa a kůže. Ve volné přírodě se mohou vyskytovat ve stádech o více jak 1000 jedinců. O samotě se zvířata cítí deprimovaná.
Pštros dvouprstý (Struthio camelus) je největší a nejtěžší žijící nelétavý pták na světě. Měří na výšku až 2,5m. a dosahuje váhy 100 až 140 kg. Je jediným ptákem, který má na nohách pouze dva prsty a to mu umožňuje běhat rychlostí až 70 km v hodině. Žije v různě velkých skupinách ve stepích, řídkých lesících, savanách a polopouštích Afriky. Je to vlastně všežravec, protože kromě své základní potravy rostlinného původu nepohrdne ani různým hmyzem, ještěrkami, drobnými savci, ba ani mláďaty ptáků.
V přírodě snáší pštrosice 12 až 16 vajec, ale do hnízda o průměru přes jeden metr klade většinou více samic, takže může obsahovat i 70 kusů. Vejce mají velmi silnou skořápku a dá se po nich dokonce chodit, aniž by pukla. Přes den sedí na vejcích světlejší samice, v noci pak černý samec, takto se střídají po čtyřicet dní, než se skoro současně vylíhnou kuřata, o která se dále stará pouze samec.
Dnes se pštrosi chovají pro své chutné dietní maso, vejce a kůži, která se svou kvalitou vyrovná kůži krokodýlí. Pštrosí vejce váží až 1600 g, což je asi jako 25 vajec slepičích. Začal se také využívat coby schopný hlídač stád ovcí a skotu. Pštros dvouprstý má vynikající sluch i zrak, je to velmi silný pták když se cítí ohrožen, neváhá zaútočit. Pase se dohromady se stádem a zpozoruje-li nebezpečí, které vidí až na tři kilometry, je schopen stádo ochránit. Kopnutím silné nohy zažene i velkou šelmu. Pokud jde o lidi, přesně rozezná domácí od cizích. Možná nevíte, že tento druh je také používán na farmách přístupných turistům pro pštrosí dostihy.
Součástí nejnovější části ZOO je „expozice u zdi“ Jižní Amerika, jejíž dominantou jsou lamy, konkrétně lama krotká (Lama quanicoe f.glama). Pochází z divoké lamy guanako (Lama guanicoe) a zdomácněly v Jižní Americe v oblasti And asi v 3. až 2. tisíciletí př.n.l. Nerozšířily se mimo oblast svého původního výskytu, protože jsou úzce přizpůsobeny podmínkám, ve kterých žijí. Zdomácnělé lamy jsou statnější postavy a mají delší, jemnější srst, ale přitom se nepohybují tak elegantně jako jejich divoká forma.
Lamy krotké jsou prospěšné jako soumaři, za den jsou schopny ujít až 30 kilometrů s nákladem 50 až 60 kilogramů. Asi nejcennějším produktem z lamy je vlna, která se stříhá jednou za dva roky (z jednoho zvířete asi 3 kg.). Na produkci vlny je chována alpaka (Lama vicugna f. pacos), která má delší a hustší srst. Předkem alpaky je divoce žijící lama vikuňa (Lama vicugna).
Dalším obyvatelem Jižní Ameriky je nandu pampový (Rhea americana), je sice postavou podobný pštrosům, ale je podstatně menší a má na nohách na rozdíl od pštrosa afrického, ne dva, ale tři prsty. Za běhu používá tento nelétavý pták křídla k udržování rovnováhy při kličkování. Nandu se brání před predátory kopanci silných nohou, ale třeba i drápem, kterým jsou zakončena jeho obě křídla.
Nanduové žijí na savanách a ve stepních oblastech severovýchodní Brazílie, východní Bolívie a na území celé Argentiny. Šedohnědě bílé zbarvení jim skýtá v křovinaté vegetaci a ve vysoké trávě velmi dobré krytí. Samec je schopen se spářit až s dvanácti samicemi, které nakladou do mělce vyhrabaného hnízda až šedesát vajec, na kterých sám sedí a o vylíhlé potomstvo se zpočátku také sám stará. Výhodou těchto ptáků je jejich otužilost, a proto mohou být chováni ve venkovních výbězích po celý rok.
Projdete-li průchodem ve zdi do areálu původního zoo, narazíte v horní části na expozice pro velké přežvýkavce se srubovým ustájením, oddělené od návštěvníků suchým příkopem.

Hned za zdí po levé straně uvidíte buvola domácího (Bubalus bubalis), který je také známý jako buvol vodní nebo keraban. Je to domestikovaná forma divoce žijícího skotu arni (Bos arnee), ke které došlo asi před 3 000 let v oblasti dnešní Indie, ale také u Sumerů a v Mezopotámii. V současnosti je chován v jižní Číně a Japonsku, v Egyptě, v jižní Itálii, na Balkáně a v některých podunajských státech. V menší míře je chován také v Severní Americe a severní Austrálii.

Buvoli všeobecně mají velmi rádi vodu a proto je i buvol domácí využíván ve vlhkém, bažinatém prostředí při zemědělských pracích k tahu, při pěstování rýže, jako soumar, ale i jako jezdecké zvíře.

V následujících výbězích jsou dále umístěni: Tur domácí-zebu zakrslý (Bos indicus), což je malá forma nejrozšířenějšího druhu skotu tropů a subtropů jihovýchodní Asie a Afriky. Původně byl zebu domestikován pravděpodobně v údolí řeky Indus před více jak 6000 lety. Je velmi dobře odolný vůči horkému prostředí a proti různým chorobám. Na velkém prostoru vytvořil řadu plemen a tak v oblastech s méně příznivými životními podmínkami pravděpodobně vznikl zebu zakrslý. Nemá velký hospodářský význam.

 

Gayala (Bos gaurus f. frontalis), zdomácnělou, v okolí Bengálského zálivu žijící formu divoce žijícího gaura jsme dovezli v roce 1999 ze zoologické zahrady v nizozemském Amersfortu a je umístěn ve třetím horním výběhu. Gaur je nejmohutnější z turů a měří až 2 metry v kohoutku, vyskytuje se v džunglích Indie. Oproti svému divokému předkovi je gayal daleko méně mohutné zvíře.

Kohoutková výška se pohybuje okolo 140 až 160 cm, hrb na hřbetě je méně výrazný, rohy jsou krátké a rovné. Zbarvení bývá hnědočerné až černé, objevují se však i jedinci zbarveni bíle či strakáči. Mají velmi omezené hospodářské využití.
Ve výbězích umístěných v horní části ZOO ještě naleznete dva evropské zástupce, uherský stepní skot a skot náhorní skotský.

Uherský stepní skot (Bos taurus) žil v Uhrách pravděpodobně již před osídlením Maďary. Jedná se o mohutná zvířata bělošedé barvy s dlouhými lyrovitě zahnutými rohy, velmi dobře přizpůsobená teplému a suchému podnebí maďarské pusty, která proto byla v dřívějších dobách člověkem pracovně využívána

Skot skotský náhorní (Bos taurus) známý také jako „Highland“ patří mezi primitivní plemena skotu a jeho domovem jsou horské pastviny severního a středního Skotska i Hebridských ostrovů. Středně velká zvířata s dlouhou hustou srstí žlutočervené, červené a v literatuře též uváděné hnědé až černé barvy. Velké lyrovité rohy mají krávy delší a ukazují na blízkou příbuznost s praturem. Mezi rohy z temene visí přes čelo a oči dlouhá hustá kštice. Dnes není chován z užitkových důvodů, ale pouze jako zvíře okrasné v oborách a parcích.
Nyní se před vámi nachází stará část zoologické zahrady, v jejíž horní části je na místě bývalého vstupního areálu umístěno malé ZOO bistro. Dnes slouží tato část ZOO pouze pro výstup do Zámecké zahrady pro návštěvníky, kteří si chtějí zkrátit cestu do centra města. Zde uvidíte několik starých voliér, kde svůj domov nalezly některé opice a poloopice.
Nejoblíbenější jsou poloopice lemuři kata (Lemur catta) z afrického ostrovního státu Madagaskaru. Objevili se na zemi asi před 58 miliony let. Název dostali podle římských lemuros, duchů zemřelých, kteří se za nocí ozývali pekelným křikem a nářky. Ve skutečnosti jde o mírumilovné býložravce. Některé druhy lemurů se živí i hmyzem. Lemur kata žije v početných tlupách (kolem 30 členů), kde hlavní slovo má nejzkušenější samice. V tlupě se vše točí kolem mláďat. Malí lemuři mohou sát mléko od kterékoliv matky. Samci nejsou v tlupě trpěni a před dospělostí jsou vyhnáni z tlupy. Lemuři mívají problémy s termoregulací. To je nutí k podivnému chování. Sedávají otočení k rannímu slunci s rozpaženýma rukama a snaží se ohřát co největší povrch těla slunečními paprsky. Lemurové žijí převážně v korunách stromů. Díky izolaci na ostrově přežili lemuři dodnes, ale kolonizací ostrova se bohužel i oni dostali mezi nejvíce ohrožené druhy vyhubením.
Druhým, řídce chovaným zástupcem poloopic je pár lemurů běločelých, což je poddruh lemura bělohlavého. Má denní aktivitu a obývá v malých rodinných skupinkách od 3 do 12 i více jedinců, pralesy východního Madagaskaru. Za potravu mu slouží plody, větvičky a listy, ale nepohrdne ani hmyzem.
Hulman posvátný (Semminopithecus entellus), kterého najdete hned vedle lemurů, obývá pralesy jihovýchodní Asie, žije v tlupách a má denní aktivitu. 6iví se převážně listím a květy, méně pak ovocem.
Posledním zástupcem primátů v zooparku je Makak rhezus (Macaca mulatta), již dlouho významný pomocník při lékařských pokusech a jeho jméno se trvale zapsalo do dějin medicíny objevem Rh faktoru. Tak se označuje antigen, který má v krvi 85 % lidí a jehož zjištění je důležité při těhotenství a krevních transfuzích. Bohužel, právě pro lékařské pokusy je chytáno ve volné přírodě každoročně mnoho desítek až set tisíc zvířat. V důsledku toho dnes v Indii nežije dřívějších 20 milionů rhezusů, ale jen asi půl milionu. Makak rhezus obývá území od Afganistánu až po Čínu.
Naproti staré expozice makaka je umístěna busta zakladatele naší zoologické zahrady Zdeňka Sokolíčka od vyškovského výtvarníka a keramika Jaromíra Kotisy. Hned za bustou přijdete k voliéře obsazené papoušky vlnkovanými (Melopsittacus undulatus) nazývanými andulky, a korelami chocholatými (Nymphiacus hollandicus) , kteří pocházejí z centrálních oblastí daleké Austrálie.
V původní části bývalého ZOO koutku projdete kolem starých i renovovaných expozic zvířeny i ptactva žijících v naší republice: Bažanta obecného (Phasianus colchicus), kočky divoké (Felis silvestris), poštolky obecné (Falco trinnunculus), puštíka obecného (Strix aluco), bažanta zlatého (Chrisolophus pictus), psíka mývalovitého (Nycterentes procyonoides) a veverky obecné (Sciurus vulgaris).
Dolní část zooparku patří lichokopytníkům, kteří se během roku přemísťují mezi stájí nebo výběhem. Můžete zde vidět koně fjordské, shirské, tarpana či poníky, osla balkánského a pitouského.

Kůň fjordský (Equus caballus) je původní, starobylé skandinávské plemeno a je považován za jednoho z nejčistších potomků Tarpana v Evropě, říká se mu také fjordling nebo fjordský pony. Fjordský kůň má dodnes mnohé znaky ponyho, i když je vyšší, je otužilý, velice výkonný a odvážný, ale poněkud svéhlavý, vystačí s velmi skromnou pastvou, má výborný orientační smysl a neleká se přírodních překážek.

Vikingové v minulosti pořádali zápasy těchto koní, které probíhaly velmi tvrdě, a často končili smrtí jednoho ze soupeřů.

Kůň shirský (Equus caballus) patří mezi nejslavnější těžké plemeno Anglie. Byl vyvinut ze středověkého válečného koně. Shirský kůň je známý svou klidnou, přátelskou a dobrou povahou, ale dovede být i velice tvrdohlavý.  

Shirové jsou odvážní, ochotní pracovat, mají dobré srdce a mnohdy je dokáže ovládat i malé dítě. Do II. Světové války byli využíváni zejména v průmyslu a zemědělství, orali, sváželi dřevo, tahali zemědělské povozy, železniční vagóny, pivovarské i uhelné vozy.

V dnešní době jejich význam vymizel, jsou používáni ve filmařství, při vozatajských a tažných soutěžích, na různých přehlídkách a koňských show. Shirský kůň může dorůst v kohoutku i do impozantní výšky dvou metrů a dosáhnout hmotnosti i přes 1200 kilogramů. Obě chované klisny k nám byly dovezeny z Podkrušnohorského zooparku v Chomutově vroce 2004.

Pony shetlandský (Equus caballus) je jedním z nejmenších, nejstarších a nejméně náročných koní. Jeho výška se pohybuje kolem jednoho metru. Vznikl z původních severských plemen, ale jeho žilami koluje i krev arabská. Z původní domoviny, kterou jsou Shetlandské ostrovy, kde byl využíván k pracím v dolech a nošení nákladů, se rychle rozšířil téměř do celého světa. Na jeho základě vznikají nová plemena, jako falabela, minihorse, americký shetland a další.

Pony shetlandský je vytrvalý a odolný, dříve se pro svou velikost používal v dolech s úzkými štolami.

Osel domácí (Equus asinus) jehož předky byli oslové núbijští a somálští, kteří jsou dnes již téměř vyhubeni, byl domestikován podstatně dříve než kůň a spolu s ním jsou jedinými lichokopytníky u kterých se to podařilo. Dnes jsou používáni téměř v celém světě k nošení břemen a unesou až 300 kg. Zkříží-li se osel s klisnou koně, vznikne neplodná mula, podobající se spíše koni. Zkřížením oslice s hřebcem koně vznikne mezek, který se zase podobá více oslovi.

Osel poitouský (Equus africanus sinus „Poitou“ ) - jeho domovinou je střední Francie, jižně od Loiry v kraji Poitou. V kohoutku mohou měřit okolo 140 až 160 centimetrů a váží 250-400 kilogramů, vyznačují se velkou odolností. Tento představitel největší rasy domácích oslů je francouzským národním plemenem, má dlouhou splývavou tmavě zbarvenou srst, rousy na nohou a chybí mu tmavý pruh na zádech.

Ve své vlasti nebyli používáni jako pracovní zvířata, hřebci se využívali v chovu poitevinských mulů. Tato neobyčejně vytrvalá zvířata představovala největší muly v Evropě. Ve druhé polovině minulého století však došlo téměř k jejich vyhynutí. V 70 letech počty klesly na 44 kusů a jen za velkého úsilí několika nadšenců se toto obdivuhodné plemeno podařilo zachránit. V současné době evropská populace představuje přes 200 kusů. Dnes už osly a muly vystřídaly traktory, a tak se s tímto obrem mimo Francii téměř nesetkáte, ale u nás máte jedinečnou příležitost tohoto krasavce spatřit na vlastní oči.
Prošli jste spodní částí zooparku věnované velkým lichokopytníkům a po pravé ruce vás zaujme protáhlá dřevěná stavba, pavilon hrabavé drůbeže. Středem pavilonu prochází chodba, ze které může ošetřovatel vstoupit do devíti kurníků s venkovními voliérami na každé straně, a právě v nich můžete různá plemena kura domácího (Gallus gallus f. domestica) sledovat. Voliéry jsou vysypané pískem, ale je v nich zastoupena i zeleň v podobě malého stromku nebo keříku. Návštěvníci navíc mají v příhodném období možnost v prosklené místnosti sledovat líhnutí a odchov kuřat. A jaká plemena můžeme v tomto pavilonu najít? Prvním jsou naše české slepice česká kropenka zlatá, následují lehké nosné vlašky korptví, leghornky bílé a hamburčanky, hedvábničky s opeřením podobným chlupům, zakrslé kočinky, mohutně rozkročené zdrobnělé bojovnice indické, zdrobnělé holokrčky s neopeřeným krkem, araukany snášející nazelenalá vejce, ohromující brahmánky ve velké i zdrobnělé formě, líbivé zdrobnělé vyandotky, orpingtonky, plymutky a rodajlendky s kombinovanou užitkovostí, nohaté zdrobnělé bojovnice novoanglické, malinké původní zakrslé sebritky a rousné zakrslé. Aby vše bylo ještě pestřejší, je většina plemen v různých barevných rázech v jednotlivých kmenech. Celá expozice se bude postupně obměňovat. Důležitost, ale i krásu této expozice vyzdvihli všichni přítomní na zahájení provozu v roce 2008, protože v poslední době se setkáváme s tím, že děti sice znají tygra, hrocha nebo slona, ale vůbec netuší, jak vypadá skutečná slepice, husa nebo kachna. Dalším záměrem do velmi blízké budoucnosti na tomto poli je vybudování dalšího pavilonu, který by měl být určen pro dlouhoocasá plemena kura a jak doufáme, dokonce by se zde měli objevit i fénixky onagadori s ocasy dlouhými i několik metrů.
Celá expozice je nejen velice pěkná, ale přináší i poučení, protože je doplněná o malované tabule vysvětlující stavbu těla, vznik vývoj kuřete, původ, domestikaci a význam hrabavé drůbeže.
Ještě více prostoru má v našem zooparku vodní drůbež. Jeden velký propustný výběh vysypaný pískem s poměrně velkou vodní plochou ve staré části, malý rybník s ostrůvkem, ze kterého mohou návštěvníci život na vodní hladině pozorovat a vodní příkop oddělující výběhy „Afrika“ od „Asie“, lemovaný vodními rostlinami vytváří pěkná zákoutí pro kachny. V prvně jmenovaném výběhu jsou umístěny husy domácí (Anser anser f. domestica )- mohutné husy tuluské a husy landéské, naše husy české bílé a české chocholaté bílé, husy štajnbašské modře divoké (původně určené k zápasům houserů), dlouhokrké husy labutí, husy pomořanské strakaté a jeden exemplář husy kadeřavé bílé, tedy poměrně široké spektrum hus, které se u nás chovají. Do stejného výběhu jsme umístili i těžká plemena kachen určená pro produkci masa, takže v něm můžeme najít kachny ruánské, saské, pekingské kolmé a pomořanské černé. Navíc je tady umístěna i husa velká, takže můžete domestikovaná plemena porovnat s jejich divokým předkem. V tomto rozlehlém výběhu můžeme zatím najít i několik druhů okrasných kachniček a husic. V této největší expozici vodního ptactva v naší ZOO jsou i další dva zástupci divoce žijících ptáků – Čáp bílý a Labuť velká.
Čáp bílý (Cicionia cicionia), kdo by jej neznal, ten symbol plodnosti, nositele dětí, štěstí a jara. Je zřejmě nejznámějším brodivým ptákem, příbuzný volavkám a ibisům. Vyskytuje se v Evropě, střední Asii a severozápadní Africe. Na konci léta migrují na zimoviště ve střední a jižní Africe, ale několik málo jedinců přezimuje i ve střední Evropě. Na české poměry je to poměrně velký druh, váží 2,3 až 4 kg. V ČR patří čápi mezi ohrožené druhy.
Labuť velká (Cygnus olor) patří mezi naše největší ptáky s rozpětím křídel až 235 cm a hmotností 8 až 12,5 kg. Obývá stojaté i mírně tekoucí vody Evropy a mírné oblasti východní, západní a severní Asie. Postupně byla vysazena jako okrasný pták, téměř po celém světě. Labuť je částečně tažný pták a evropská populace migruje především do severní Afriky, zatím co asijské do střední a jižní Asie. V současné době pravidelně hnízdí na našem území přibližně 700 párů.
V rybníčku s ostrůvkem proplouvají plemena kachny domácí určená pro okrasu. Najdeme na něm kulaťoučké kachny zakrslé s krátkými zobáčky v několika barevných rázech, černé kachny smaragdové a kachny vysokohnízdící létavé, také v několika zbarveních. Na poslední vodní ploše se kolébají střední a lehká plemena - kachny orpingtonské a overberžské, indičtí běžci ve třech zbarveních, kachničky mandarínské a karolínské.
Vyškovská stálá expozice drůbeže předčí mnohou výstavu a to nejen rozsahem, pestrostí, ale i kvalitou zvířat, protože většinu z nich dodali špičkoví chovatelé z celé naší republiky. Mnoho poučení zde najde každý návštěvník, ale i chovatel, který musí ocenit její pestrost, zajímavost plemen, z nichž mnohá nejsou běžně k vidění a na nezasvěceného mohou působit přímo exoticky.
S pavilonem hrabavé drůbeže blízce sousedí keramická vesnička, jejímiž obyvateli jsou malí zástupci jihoamerické fauny - morčata, ale také různí „zakrslí“ králíčci donesení návštěvníky, kteří nebyli již schopni se o ně postarat. Vesnička je dílem místního keramika Jaromíra Kotisy a pozadí na betonovou zeď namaloval dnes již zesnulý malíř a učitel na vyškovské ZUŠ Homola
Hned vedle keramické vesničky narazíte na „králíkárnu“. Máte doma králíkárnu nebo jste viděli králíky v některé jiné zoologické zahradě? Myslím, že odpověď na tuto otázku bude v mnoha případech záporná. Proto jsme se v souladu s naším zaměřením rozhodli v roce 2007 zřídit expozici domácích králíků, kterou bychom vám, našim návštěvníkům rádi přiblížili rozmanitost plemen těchto zvířat.
Králíkárna má 20 kotců a vznikla na místě bývalého výběhu divokých prasat. Při realizaci a osazení jednotlivých kotců různými plemeny velmi ochotně pomohl náš přítel Lubomír Knessel ze Slavkova u Brna (Český svaz chovatelů).
Aby kolekce domácích králíků působila uceleným dojmem, jsou zde umístěna plemena podle těchto skupin: I. velká plemena, II. střední plemena, III. malá plemena, IV. zakrslá plemena, V. plemena s jinou strukturou srsti, VI. krátkosrstá plemena a VII. dlouhosrstá plemena. Králík domácí (Oryctolagus cuniculus f. domesticus) je domestikovaná forma evropského králíka divokého. Starověké záznamy potvrzují, že v tak zvaných leporáriích divoké králíky pro maso chovali už staří Římané, a považovali ho za vítečnou pochoutku. První barevná a masná plemena vznikala od druhé poloviny 16. století, ale ke skutečnému rozvoji chovatelství došlo v Anglii až v 17. století, kde se králíci chovali převážně pro kožešinu. Od 19. století se chovatelství zaměřilo na masnou produkci. Dnes je uznáno na 100 plemen domácích králíků (65 základních, zbytek jsou rexové a zakrslá plemena).
Zřejmě nejoblíbenější expozicí je „Dvoreček naší babičky“, který najdete ve středu zahrady. Je to kontaktní část naší zoo, kterou nejvíce oceňují malí návštěvníci, mohou si zde zvířata nejen pohladit, ale i nakrmit v pokladně zoo zakoupenými nízkohodnotovými granulemi, které nezatěžují organizmus zvířat. Pokud je okusí i vaše dítě, nic se neděje, jsou zdravotně nezávadné. Babiččin dvoreček, jak jej familiárně nazýváme, vám připomene atmosféru starého selského dvora i s jeho zvířaty, kozami, ovcemi, drůbeží i prasaty a samozřejmě skoro po celý rok také s jejich mláďaty. Při pohybu po dvoře potkáte kozy bílé, bavorské, kašmírové, karpatské, a walliské, ovce cápové, které jsou ve znaku našeho zooparku, valašské, quessantské, romanovské a vřesovištní.

Z prasat v současnosti chováme prase přikuklené (Sus domesticus), jež patří mezi nejrozšířenější zástupce asijských klapouchých prasat. Původ lze hledat v divokém předkovi praseti páskovaném, které bylo domestikováno pravděpodobně před 8 000 lety v Číně.

 
V roce 2009 jsme znovu obnovili chov prasete pocházejícího z maďarské Pusty a ze Slovenska, které se nazývá mangalica (Sus domesticus). Jedná se o velmi nenáročné původní pastevní plemeno prasete domácího, které má dnes využití převážně v malochovech pro svou nenáročnost na chovatelské prostředí a vybavení.
Na Babiččině dvorečku jste ale v minulosti mohli narazit i na zvířata, která byste zde rozhodně nečekali. Své mládí zde trávili telata gajalů i jiného velkého skotu, malé hříbě velblouda dvouhrbého, darovaný již dospělý, ale velmi hodný Emu hnědý či párek zebu zakrslých.
Přesto že zvířata chovaná na Dvorečku naší babičky jsou na člověka zvyklá a jejich chování je vesměs mírné, upozorňujeme, že při krmení, které umožňujeme u nás zakoupenými nezátěžovými kukuřičnými perličkami, může dojít ze strany některých zvířat k nervóznímu až netrpělivému chování, které někdy skončí i nějakým tím šťouchancem, či malým trknutím. Věnujte proto svým dětem zvýšenou pozornost. Další pokyny, rady a připomínky k pobytu v našem zooparku najdete v návštěvním řádu.

 

Přejeme Vám příjemnou prohlídku a pěkné zážitky při poznávání domácích zvířat z celého světa.